Vyhláška ministra financí, kterou se uveřejňují úmluvy o likvidaci Rakousko-uherské banky, schválené vládou republiky Československé dne 14. září 1922, jakož i rozhodnutími Reparační komise ze dne 18. června 1921, č. 1373, a ze dne 25. dubna 1922, č. 1904.

Vláda rakouská a maďarská vzdávají se definitivně pro přítomnost i budoucnost veškerých nároků a vymáhání zásoby zlata Rakousko-uherské banky v likvidaci, dále se vzdávají všeho vymáhání a nároků, které podle stanoviska obou vlád vyplývají jak ze smluv sjednaných mezi nimi a Rakousko-uherskou bankou, tak ze zákonů rakouských a uherských a článků 208 a 191 mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské.

Rakousko a Maďarsko zavazují se zaplatiti likvidátorům částku 5,000.000 zlatých korun k umoření svých závazků vůči vládám Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československa z titrů uložených u Rakousko-uherské banky vládami bývalého i nynějšího Rakouska a Uherska a sloužících jednak ku krytí bankovek vydaných po 27. říjnu 1918, jednak ku krytí bankovek vydaných před tímto dnem a které byly dne 15. června 1919 na území těchto států, avšak mimo obvod bývalého mocnářství Rakousko-uherského. Likvidátoři srazí si tuto částku při prvním rozdělení zlatého pokladu takto: 2,500.000 zlatých korun z podílu vypadajícího na Rakousko, a 2,500.000 zlatých korun z podílu vypadajícího na Maďarsko. Tato částka 5,000.000 bude rozdělena likvidátory mezi těchto pět států: Italii, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo v poměru k obnosu certifikátu o bankovkách vydaných po 27. říjnu 1918, který jim bude vydán. Obnos bankovek vydaných po 27. říjnu 1918 vypočte se tím způsobem, že se od úhrnné částky přihlášených bankovek odečte číslo, které jest na základě klíče zmíněného článkem VI., považovati za částku udávající obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918. Tato částka se zvětší nebo zmenší o ryzí zůstatek plynoucí z provádění dohod z června 1921 o převzetí obchodních aktiv a pasiv, kteréžto dohody tvoří podstatnou součást tohoto protokolu. Státy podpisující uznávají, že zničení titrů zmíněné v § 10 článků 206 a 189 mírových smluv St. Germainské a Trianonské, nemá v zápětí zrušení práv vlád, které jsou v držení bankovek, k jichž krytí tyto titry byly složeny.

Rakouská a maďarská vláda zavazují se po rozumu článku 248, lit. b), a 249, lit. j), mírové smlouvy St. Germainské a článku 231, lit. b), a 232, lit. j), mírové smlouvy Trianonské, že nahradí Likvidaci Rakousko-uherské banky úplně anebo částečně její pohledávky vázané nebo sekvestrované mocnostmi spojenými nebo sdruženými. Tato náhrada bude odpovídati úhrnu všech částek, kterých nebude použito ku přímému nebo nepřímému uspokojení věřitelů, majících za Rakousko-uherskou bankou v likvidaci pohledávky v cizích měnách anebo devisách, a které budou příslušnými úřady nebo orgány zmíněných mocností spojených nebo sdružených připsány k dobru vládě rakouské nebo maďarské, podle svrchu zmíněných článků mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské. Podíl na této náhradě, vypadající na vládu rakouskou, bude zapraven podle § 12 rak. spolkového zákona ze dne 16. července 1921 (čís. 393 spolk. zák.), jehož text tvoří podstatnou součást této dohody. Pokud jde o zapravení podílu vypadajícího na vládu maďarskou, zavazuje se tato, že bude postupovati tak jako vláda rakouská. Rakouská a maďarská vláda zavazují se odškodniti Rakousko-uherskou banku v likvidaci shora uvedeným způsobem i za aktiva Likvidace, která mohou býti realisována jenom prostřednictvím verifikačních a kompensačních úřadů podle ustanovení článků 248 a 231.

S výhradou, že bude Maďarsku vyplacen ryzí zůstatek plynoucí v jeho prospěch z účtů různých státních pokladen v cizích měnách, prohlašuje rakouská a maďarská vláda, že mohou vůči Likvidaci uplatniti jediné pohledávky, které plynou z bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, které mohou předložiti Likvidaci podle rozlišovacího klíče stanoveného v článku VI. Jinak se vzdávají vlády rakouská a maďarská všech ostatních pohledávek jakéhokoliv druhu, které by mohly míti za Rakousko-uherskou bankou v likvidaci.

Hledíc k tomu, že vláda rakouská a maďarská, s jedné strany daly vůči Likvidaci souhlas ku svrchu zmíněným koncesím (viz §§ I, II, III a IV), a že s druhé strany přijaly nižší procento nežli Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo, spokojivše se s rozdělovacím klíčem uvedeným v článku VI., prohlásilo pět posléze jmenovaných států, že se své strany souhlasí, aby likvidátoři zprostili Rakousko a Maďarsko všech závazků bývalé a nynější vlády rakouské a uherské vůči Likvidaci anebo vůči jim samým jako majitelům bankovek vydaných před nebo po 27. říjnu 1918. Toto zproštění závazků je podmíněno provedením této dohody Rakouskem a Maďarskem. Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, Československo a Rakousko prohlašují, že se vzdávají pohledávky za správou maďarského státu za zůstatek škod, způsobených bance vládou sovětů, jen potud, pokud na nižádném z těchto států nebude požadováno, ani přímo Maďarskem, ani nepřímo úřadem nebo nějakou komisí, placení bankovek sebraných některým z těchto států jakýmkoli způsobem a z jakékoliv příčiny na území maďarském. Likvidátoři mají právo zadržeti a uzavříti část titrů vlády maďarské, odpovídající výši pohledávky až do té doby, kdy budou míti jistotu, že žádný nárok nebude moci býti vznesen vůči některému ze států podpisujících z důvodů svrchu zmíněných. Nebude-li tato sporná otázka do konce likvidace upravena, budou míti likvidátoři právo odevzdati titry s připomínkou shora uvedeného ustanovení do rukou třetí osoby nebo úřadu. Vláda rakouská a maďarská prohlašují, že nepovedou sporu proti Rakousko-uherské bance v likvidaci, který by mohl vzniknouti při upravování záležitostí podle smluv, které uzavřely jednak mezi sebou, jednak s rakouským neb maďarským oddělením (»Österreichische« a »Ungarische Geschäftsführungen«) banky Rakousko-uherské.

Státy prohlašují, že mohou předložiti Likvidaci tyto obnosy bankovek: Úhrnný obnos bankovek bude předložiti Likvidaci, až na výjimku, kterou Reparační komise Rakousku již povolila. Aby se zamezila jakákoli ztráta času a jakékoli výlohy Likvidaci, dohodli se zástupci Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů, Chorvatů a Slovinců, Československa, Rakouska a Maďarska, že určí vzájemnou dohodou a podle následujícího úhrnného výpočtu, maximální obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, který každý z nich může předložiti Likvidaci: Kdyby některý ze svrchu zmíněných států předložil větší úhrnný obnos bankovek než jak prohlásil, nezměnil by se tím jeho podíl na bankovkách vydaných před 27. říjnem 1918. Nebude-li však následnický stát s to předložiti úhrnem tolik bankovek, kolik prohlásil, zmenší se poměrně jeho podíl na bankovkách vydaných před 27. říjnem 1918. Výsledek trojčlenky:B×CA=X dá konečný obnos, který bude možno považovati za obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918 pro každý stát, který předložil nižší množství bankovek než přihlásil, při čemž značí:

Zástupci následnických států souhlasí, aby likvidační massa nesla závazek odškodniti držitele bankovek zadržených mimo hranice Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů-Chorvatů a Slovinců, Československa, Rakouska a Maďarska. Toto odškodnění má obsahovati: a) podíl, na který mají nárok bankovky splnivší podmínky stanovené v mírové smlouvě ve příčině účasti na rozdělení aktiv, zmíněných v § 9 článku 206 a 189 mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské; b) podíl, na který mají nárok bankovky splnivší podmínky stanovené v mírových smlouvách ve příčině účasti na rozdělení titrů vydaných bývalými i nynějšími vládami rakouskou a uherskou a uložených u banky ku krytí emisí bankovek vydaných před anebo po 27. říjnu 1918. Tento podíl bude složen ze 63·6% v korunách německo-rakouských a ze 36·4% v korunách maďarských, v kterémžto poměru dělily se společné výdaje bývalé monarchie Rakousko-uherské. Likvidátoři se zavazují, že budou pečovati o sjednání nutných dohod s účastníky, pokud jde o rozlišování bankovek podle jednotlivých skupin stanovených mírovými smlouvami, jakož i pokud jde o věřitelská práva zmíněných majitelů bankovek.

Státy podpisující tento protokol zůstavují likvidátorům, aby šetříce co nejlépe zájmů Likvidace, zálohou z likvidačních aktiv upravili obchodní záležitosti vyjádřené ve zlatě anebo v cizích měnách a obchodní operace vyjádřené v bývalé měně rakousko-uherské, které nejsou obsaženy ve smlouvách z června 1921, a aby rovněž upravili všecky nerozřešené záležitosti zvláštní nebo otázky podrobné, které v tomto protokole nemohou býti vypočteny. Po odečtení částek nutných k výplatě bankovek sebraných a předložených vládami jiných států nežli států podpisujících tento protokol a s výhradami učiněnými v předchozím odstavci, budou aktiva banky rozdělena mezi státy následnické v poměru ku částkám bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, které budou moci předložiti Likvidaci podle svrchu uvedeného článku VI.

Státy podpisující prohlašují, že ustanoveními učiněnými v tomto protokole zcela výjimečně za účelem usnadnění likvidace, nezamýšlejí: ani měniti ustanovení Smluv podepsaných ve Francii po příměří, ani prejudikovati jakémukoliv výkladu, který by v budoucnosti mohl býti těmto ustanovením přikládán, ani přistoupiti na kteroukoliv jinou úpravu, dohodu nebo úmluvu, které by snad byly sjednány.

Po ratifikaci této dohody a odevzdání bankovek Likvidaci, státy podpisující obdrží dva certifikáty, jeden na obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, druhý na obnos bankovek vydaných po tomto dni, které jim budou přiznány podle článku II. Tyto certifikáty budou pro státy podpisující tvořiti pohledávkové tituly pro postupná rozdílení, která budou podle klíče ustanoveného v článku VI. v jich prospěch prováděna z pohotových likvidačních aktiv.

Státy podpisující měly při této dohodě na zřeteli veškerá práva majitelů bankovek stanovená jak smlouvou St.-Germainskou a Trianonskou, tak i stanovami Rakousko-uherské banky, jakož i rozhodnutí likvidátorů, které jim bylo oznámeno. Práva z bankovek vydaných po 27. říjnu 1918, které snad ještě jsou v rukou jakéhokoliv majitele na území států tuto dohodu podpisujících, jakož i práva z bankovek, které by snad byly za těchže podmínek mimo území států podpisujících, považují se za úplně zaniklá: první, prohlášením států podpisujících, jakož i odevzdáním provedeným státy podpisujícími, druhá, uplynutím poslední lhůty odevzdací, kterou likvidátoři stanovili na den 31. března 1922. Po uplynutí této lhůty a na základě ustanovení § 7 a následujících článku 206, všechny vlády tuto dohodu podpisující jsou zproštěny všech povinností anebo záruk jakéhokoliv druhu vůči každému nároku, jejž by kterýkoliv majitel bankovek snad učinil.

Delegáti následnických států vyslovili přání, aby jim likvidátoři co nejdříve vyplatili zálohu na aktiva, která se mají rozděliti a béřou na vědomí závazek likvidátorů vyhověti tomuto přání hned, jakmile tato dohoda bude všemi státy podpisujícími ratifikována.