Vyhláška ministra zahraničních věcí o Úmluvě o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty

a) výraz „škoda“ znamená ztrátu života, tělesné poškození či jiné ublížení na zdraví, nebo ztrátu či škodu na majetku států či osob fyzických nebo právnických, nebo majetku mezinárodních mezivládních organizací; b) výraz „vypuštění“ zahrnuje pokus o vypuštění; c) výraz „vypouštějící stát“ znamená: 1. stát, který vypouští nebo obstarává vypuštění kosmického objektu, 2. stát, z jehož území či zařízení je kosmický objekt vypuštěn; d) výraz „kosmický objekt“ zahrnuje součásti kosmického objektu, jakož i dopravní prostředek kosmického objektu a jeho části.

Vypouštějící stát je absolutně odpovědný zaplatit náhradu za škodu způsobenou jeho kosmickým objektem na povrchu Země nebo letadlům za letu.

Je-li škoda způsobena kosmickému objektu jednoho vypouštějícího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu kosmickým objektem jiného vypouštějícího státu jinde než na povrchu Země, je posledně zmíněný stát odpovědný jen tehdy, vznikla-li škoda jeho vinou nebo vinou osob, za něž je odpovědný.

1. V případě škody způsobené jinde než na povrchu Země kosmickému objektu jednoho vypouštějícího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu kosmickým objektem jiného vypouštějícího státu a škody tím způsobené třetímu státu nebo jeho fyzickým či právnickým osobám, jsou prvé dva státy solidárně odpovědny třetímu státu v tomto rozsahu: a) byla-li škoda způsobena třetímu státu na povrchu Země nebo letadlu za letu, je jejich odpovědnost třetímu státu absolutní; b) byla-li škoda způsobena kosmickému objektu třetího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu jinde než na povrchu Země, zakládá se jejich odpovědnost třetímu státu na zavinění kteréhokoliv z prvých dvou států nebo na zavinění osob, za něž je tento stát odpovědný. 2. Ve všech případech solidární odpovědnosti zmíněné v odstavci 1 tohoto článku se břemeno náhrady za škodu rozdělí mezi prvé dva státy, a to podle míry jejich zavinění; jestliže míru zavinění každého z těchto států nelze stanovit, rozdělí se břemeno náhrady mezi ně rovným dílem. Toto rozdělení není na újmu právu třetího státu domáhat se celé náhrady, která náleží podle této úmluvy, od každého či všech vypouštějících států, jež odpovídají solidárně.

1. Vypouštějí-li dva nebo více států kosmický objekt společně, odpovídají za každou způsobenou škodu solidárně. 2. Vypouštějící stát, který zaplatil náhradu za škodu, má právo předložit nárok na odškodnění jiným účastníkům společného vypuštění. Účastníci společného vypuštění mohou uzavřít dohody o vzájemném rozdělení finančního závazku, za který jsou solidárně odpovědni. Tyto dohody nejsou na újmu právu státu, který utrpěl škodu, domáhat se celé náhrady, která náleží podle této úmluvy, od každého či všech vypouštějících států, jež odpovídají solidárně. 3. Stát, z jehož území či zařízení se kosmický objekt vypouští, se považuje za účastníka společného vypuštění.

1. S výjimkou ustanovení odstavce 2 tohoto článku poskytuje se osvobození z absolutní odpovědnosti v té míře, v níž vypouštějící stát prokáže, že škoda byla zcela nebo zčásti výsledkem buď hrubé nedbalosti nebo jednání či opominutí, k němuž došlo s úmyslem způsobit škodu na straně státu předkládajícího nárok, nebo fyzických či právnických osob, jež zastupuje. 2. Žádné osvobození se však neposkytuje v případech, v nichž škoda vznikla činností provedenou vypouštějícím státem, která není ve shodě s mezinárodním právem a zejména s Chartou Organizace spojených národů a Smlouvou o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles.

a) státním příslušníkem tohoto vypouštějícího státu; b) cizím státním příslušníkem v době, v níž se účastní na provozu tohoto kosmického objektu od okamžiku jeho vypuštění nebo kdykoliv později až do jeho sestupu, nebo v době, v níž byli v bezprostředním sousedství plánované vypouštěcí nebo přistávací oblasti na pozvání tohoto vypouštějícího státu.

1. Stát, který utrpěl škodu nebo jehož fyzické nebo právnické osoby utrpěly škodu, může předložit vypouštějícímu státu nárok na náhradu této škody. 2. Jestliže nepředložil nárok na náhradu stát, jehož státní příslušnost mají fyzické nebo právnické osoby, může předložit vypouštějícímu státu nárok na náhradu jiný stát, a to ohledně škody způsobené na jeho území fyzické či právnické osobě. 3. Jestliže ani stát, jehož státní příslušnost mají fyzické nebo právnické osoby, ani stát, na jehož území byla škoda způsobena, nepředloží nárok na náhradu či neoznámí svůj úmysl nárok předložit, může předložit nárok vypouštějícímu státu jiný stát, a to na náhradu škody způsobené osobám, které v něm mají trvalé sídlo.

Nárok na náhradu škody se předkládá vypouštějícímu státu diplomatickou cestou. Neudržuje-li stát s příslušným vypouštějícím státem diplomatické styky, může požádat jiný stát, aby předložil jeho nárok tomuto vypouštějícímu státu nebo jinak zastupoval jeho zájmy podle této úmluvy. Může též předložit nárok prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů, jestliže stát předkládající nárok i vypouštějící stát jsou členy Organizace spojených národů.

1. Nárok na náhradu škody může být předložen vypouštějícímu státu nejpozději jeden rok ode dne vzniku škody nebo od jmenovitého zjištění vypouštějícího státu, který je za škodu odpovědný. 2. Jestliže však stát neví o vzniku škody nebo nemohl zjistit vypouštějící stát, který je za škodu odpovědný, může předložit nárok do jednoho roku ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dověděl; toto období však nesmí v žádném případě překročit jeden rok ode dne, kdy se stát podle rozumného předpokladu mohl při vynaložení patřičné pozornosti o těchto skutečnostech dozvědět. 3. Lhůty uvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku se použijí, i když nebude znám plný rozsah škody. V tomto případě je však stát předkládající nárok oprávněn revidovat nárok a předložit dodatečnou dokumentaci po uplynutí těchto lhůt až do jednoho roku poté, co bude znám celý rozsah škody.

1. Předložení nároku na náhradu škody vypouštějícímu státu podle této úmluvy nevyžaduje, aby stát předkládající nárok nebo fyzické či právnické osoby, jež zastupuje, vyčerpaly předtím místní prostředky k nápravě, které mohou mít k dispozici. 2. Nic v této úmluvě nebrání státu nebo fyzickým či právnickým osobám, které může zastupovat, aby předložily nárok před soudy či správními tribunály nebo orgány vypouštějícího státu. Stát však není oprávněn předložit nárok podle této úmluvy týkající se škody, ohledně níž předkládá nárok před soudy či správními tribunály nebo orgány vypouštějícího státu nebo podle jiné mezinárodní dohody, která zavazuje příslušné státy.

Náhrada, kterou je vypouštějící stát povinen zaplatit za škodu podle této úmluvy, se určí v souladu s mezinárodním právem a zásadami spravedlnosti; zpravidla se poskytuje taková náhrada za škodu, jež uvede fyzickou či právnickou osobu, stát nebo mezinárodní organizaci, jejichž nárok je předkládán, do stavu, který by existoval, kdyby byla škoda nenastala.

Pokud se stát předkládající nárok a stát, který má podle této úmluvy poskytnout náhradu, nedohodnou o jiném způsobu náhrady, platí se náhrada v měně státu předkládajícího nárok, nebo, požádá-li o to tento stát, v měně státu, který je povinen náhradu poskytnout.

Nebude-li dosaženo dohody o nároku diplomatickým jednáním, jak stanoví článek IX, do jednoho roku ode dne, kdy stát předkládající nárok oznámí vypouštějícímu státu, že předložil dokumentaci o svém nároku, zřídí příslušné strany na žádost kteréhokoliv z nich komisi pro zjištění nároků.

1. Komise pro zjištění nároků se skládá ze tří členů. Jednoho člena jmenuje stát předkládající nárok, druhého člena jmenuje vypouštějící stát, třetí člen, a to předseda, je volen společně oběma stranami. Každá strana provede příslušné jmenování do dvou měsíců poté, co bylo požádáno o zřízení komise pro zjištění nároků. 2. Nedojde-li k dohodě o volbě předsedy do čtyř měsíců poté, co bylo požádáno o zřízení komise pro zjištění nároků, může kterákoliv z obou stran požádat generálního tajemníka Organizace spojených národů, aby jmenoval předsedu v další dvouměsíční lhůtě.

1. Neprovede-li jedna ze stran ve stanovené lhůtě příslušná jmenování, bude na žádost druhé strany předseda vystupovat sám jako jednočlenná komise pro zjištění nároků. 2. Místo, jež se v komisi z jakéhokoliv důvodu uvolní, se obsadí stejným postupem, jaký byl přijat pro původní jmenování. 3. Komise si stanoví svůj vlastní řád. 4. Komise rozhodne o místě či místech, kde bude zasedat, a o ostatních správních záležitostech. 5. Kromě případu rozhodnutí a nálezů učiněných komisí o jediném členu přijímá komise všechna rozhodnutí a nálezy většinou hlasů.

Počet členů komise pro zjištění nároků se nezvýší, ani když dva či více států předkládajících nárok nebo vypouštějících států vystupují v jakémkoliv řízení před komisí společně. Státy, které takto společně předkládají nárok, společně jmenují jednoho člena komise způsobem a za stejných podmínek jako v případě, když nárok uplatňuje jeden stát. Vystupují-li takto společně dva či více vypouštějících států, jmenují společně jednoho člena komise týmž způsobem. Neprovedou-li státy předkládající nárok nebo vypouštějící státy jmenování ve stanovené lhůtě, vystupuje předseda jako komise o jediném členu.

Komise pro zjištění nároků rozhodne o podstatě nároku na náhradu, a pokud má být náhrada zaplacena, určí její výši.

1. Komise pro zjištění nároků jedná podle ustanovení článku XII. 2. Rozhodnutí komise je konečné a závazné, jestliže se o tom strany dohodly; jinak komise vydá konečný nález mající povahu doporučení, který vezmou poctivě v úvahu. Komise vyhlašuje důvody svého rozhodnutí či nálezu. 3. Komise vydá své rozhodnutí či nález co možno nejrychleji a nejpozději do jednoho roku ode dne svého zřízení, neshledá-li komise, že je nutno tuto lhůtu prodloužit. 4. Komise zveřejní své rozhodnutí či nález. Vydá ověřenou kopii svého rozhodnutí či nálezu každé ze stran, jakož i generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Náklady komise pro zjištění nároků ponesou strany rovnou měrou, pokud komise nerozhodne jinak.

Představuje-li škoda způsobená kosmickým objektem hrozbu pro lidské životy ve velkém měřítku, nebo vážně narušuje životní podmínky obyvatelstva nebo činnost životně významných center, prozkoumají smluvní státy, a zejména vypouštějící stát, možnost poskytnutí odpovídající a rychlé pomoci státu, který utrpěl škodu, jestliže o ni požádá. Nic v tomto článku se však nedotýká práv nebo povinností smluvních států podle této úmluvy.

1. S výjimkou článků XXIV a XXVII se ustanovení této úmluvy týkající se států budou posuzovat tak, že se vztahují na každou mezinárodní mezivládní organizaci, jež provádí kosmickou činnost, jestliže organizace prohlásí, že přijímá práva a závazky předvídané v této úmluvě a jestliže většina členských států organizace tvoří strany této úmluvy a Smlouvy o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles. 2. Členské státy každé takové organizace, které jsou stranami této úmluvy, učiní všechny vhodné kroky pro to, aby se zajistilo, že organizace učiní prohlášení podle předchozího odstavce. 3. Bude-li mezinárodní mezivládní organizace odpovědná za škodu na základě ustanovení této úmluvy, jsou tato organizace a ty z jejích členských států, které jsou členy této úmluvy, odpovědny solidárně, avšak za předpokladu, že: a) každý nárok na náhradu takové škody bude nejprve předložen organizaci; b) a pouze tehdy, nezaplatila-li organizace ve lhůtě šesti měsíců dohodnutou či určenou částku jako náhradu za tuto škodu, může se stát předkládající nárok dovolávat odpovědnosti členských států, které jsou stranami této úmluvy, za zaplacení této částky. 4. Každý nárok podle ustanovení této úmluvy na náhradu škody způsobené organizací, která učinila prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku, musí být předložen členským státem této organizace, který je stranou této úmluvy.

1. Ustanovení této úmluvy se nedotýkají jiných platných mezinárodních dohod, pokud jde o vztahy mezi státy, které jsou stranami těchto dohod. 2. Žádné ustanovení této úmluvy nebrání státům, aby neuzavřely mezinárodní dohody potvrzující, doplňující či rozšiřující její ustanovení.

1. Tato úmluva je otevřena k podpisu všem státům. Každý stát, který nepodepíše tuto úmluvu před tím, než podle odstavce 3 tohoto článku nabude platnosti, může k ní kdykoliv přistoupit. 2. Tato úmluva podléhá ratifikaci signatárních států. Ratifikační listiny a listiny o přístupu budou uloženy u vlád Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Svazu sovětských socialistických republik a Spojených států amerických, které jsou tak ustanoveny depozitárními vládami. 3. Tato úmluva vstoupí v platnost po uložení páté ratifikační listiny. 4. Pro státy, jejichž ratifikační listiny nebo listiny o přístupu budou uloženy a poté, co tato úmluva vstoupí v platnost, bude platit ode dne uložení jejich ratifikační listiny nebo listiny o přístupu. 5. Depozitární vlády budou ihned informovat všechny signatární a přistoupivší státy o datu každého podpisu, datu uložení každé ratifikační listiny a listiny o přístupu k této úmluvě, o datu jejího vstupu v platnost a o jiných oznámeních. 6. Tato úmluva bude registrována depozitárními vládami podle článku 102 Charty Organizace spojených národů.

Každý stát, který je stranou této úmluvy, může navrhnout změny této úmluvy. Změny nabudou platnosti pro každý smluvní stát, jenž tyto změny přijme, od okamžiku, kdy budou přijaty většinou smluvních států, a poté pro každý další smluvní stát ode dne, kdy je přijme.

Deset let poté, co tato úmluva vstoupí v platnost, bude otázka revize této úmluvy zařazena na prozatímní pořad jednání Valného shromáždění Organizace spojených národů, aby se posoudilo ve světle dosavadního provádění této úmluvy, zda vyžaduje revizi. Avšak kdykoliv poté, co úmluva bude v platnosti po pět let, a na žádost jedné třetiny států, které budou stranami této úmluvy, a se souhlasem většiny smluvních států, se svolá konference smluvních států pro revizi této úmluvy.

Každý stát, který je stranou této úmluvy, může písemnou notifikací oznámit depozitárním vládám svou výpověď úmluvy rok poté, kdy vstoupí v platnost. Tato výpověď nabude účinnosti za rok ode dne obdržení tohoto oznámení.

Tato úmluva, jejíž anglické, čínské, francouzské, španělské a ruské znění jsou stejně autentická, bude uložena v archívech depozitárních vlád. Náležitě ověřené kopie této úmluvy budou depozitárními vládami předány vládám signatárních a přistoupivších států.